Jmenuji se striptérka Mischel a vystupování se věnuji už 8 let. Za tu dobu jsem byla na nejrůznějších akcích, poznala spoustu lidí a zažila situace, na které se nezapomíná. Pořád mě baví atmosféra výjezdů, reakce lidí a to, že je každá akce trochu jiná.
Proč mě výjezdy pořád baví
No, takže čím bych začala. Asi ohledně výjezdů. Na akce se těším, protože přece jenom tam je nějaká atmosféra a tohle, to dělá na mě taky hodně velkej dojem. Když je tam prostě hodně lidí, jsou tam party světla, po show mi zatleskají, poděkujou, že fakt udělají tu slávu velkou a to mi dělá radost. Když pak odjíždím, tak si říkám, že je to strašně hezký. Třeba osmnáctiny, tam se mi líbí, že na mě nezapomenou nikdy. Přijde mi, že odjíždím s dobrým pocitem z toho, že jsem jim fakt zlepšila ten den, tu událost, narozeniny, rozlučku nebo něco. Že prostě fakt na mě do smrti nezapomenou. Že to byl třeba jejich první striptýz nebo cokoliv.
No a pak v neděli, když si po víkendu sednu na tu terasu, dám si skleničku a jenom tak přemýšlím nad tím, kde jsem byla, komu jsem udělala radost a komu naopak ne. Nemůžou být všichni vždycky spokojení. Samozřejmě se snažím, aby byli všichni spokojení, ale to nejde vždycky. Neděle jsou moje, udělám si takovou větší pohodičku a v hlavě si projedu celý víkend. Je pravda, že nějaký akce jsem už zapomněla a někdy sama přemýšlím, kde všude jsem vlastně byla.
Práce striptérky se mi samozřejmě líbí. Už ji pár let dělám. Letos to bude osm let, což už je dlouhá doba, ale furt se snažím mít nějakou tu show speciální. Teda když ty lidi nejsou už moc ožralý, jsou schopný třeba vstát nebo když si je položím na zem a nekymácí se moc. Protože co si budem, s těma ožralýma je prostě větší spolupráce špatná.
Denní práce a večerní výjezdy
Denní práce mě baví celkově, dělám za barem a jsem tam spokojená. A ohledně večerních výjezdů jsem ráda, že nepřijdu domů z práce a nekydnu k televizi, ale můžu si ještě vydělat. Co se týká financí, tak je práce striptérky samozřejmě mnohem lepší než bejt v normální práci. Na akci si to odtancuju, užiju si atmosféru, když tam jsou fajn lidi, teda když nejsou moc ožralý nebo nepříjemný.
Někdy pak čekám i na hovor od paní šéfový, jakou budu mít odezvu, nebo jestli jsem něco neprovedla. Na místě mi třeba děkujou, jsou strašně spokojení a já z toho mám dobrej pocit. No a pak přijde nějakej hovor a najednou bylo všechno špatně. Přitom na místě se tvářili, že je všechno skvělý a byli strašně spokojený, ale pak si prostě musí do něčeho rejpnout.
Agentura versus práce ve strip klubu
Tak samozřejmě v cizině, kde jsem začínala, to bylo trošku jako vězení. Ono i celkově ve striptýzových klubech je to spíš tak, že tam člověk musí být od–do a v uvozovkách se vtírat lidem, což je takový nepříjemný.
Tady v agentuře jedu na danou akci, kde strávím třeba hodinu, kolikrát i míň, někdy zase dýl, když je tam nějaká obsluha nebo společnost. Je to mnohem příjemnější, protože s těma lidma strávím jenom určitej čas a nejsem někde zavřená od sedmi večer do pěti do rána. Kolikrát teda taky pracuju dvanáct hodin, když jezdím na akce někam dál, ale tohle je něco úplně jinýho. Pokaždý jsem s někým jiným, poznám jiný lidi a zažiju jinou atmosféru. Takže za mě je určitě lepší agentura než bejt někde zavřená ve stripáči.
V cizině jsem byla třeba v Řecku, na Krétě, kde jsem byla i s přítelem. Tam to bylo dobrý, ale přítele vyhnali nahoru ke vstupu, kde seděl skoro celej večer, a já dole vydělávala. Když přišel nějakej pár nebo tam zabloudily holky, byla to jeho šance, protože byl jedinej chlap.
Pak jsme měli společný vystoupení, když tam bylo víc lidí. Bylo teda víc erotický, i s hračkama. Bohužel tam tolik lidí nechodilo, protože to byl menší klubík, a ani holek tam moc nechodilo, takže to pro nás bylo takový zvláštní.
Jak se připravuju na výjezd
Samozřejmě se snažím být nějak ready dopředu, většinou kolem třetí až čtvrté odpoledne. Záleží, co zrovna dělám, co mám ten den v plánu nebo jestli nemám žádný plány. A to je jak naschvál. Teď se mi třeba dvakrát po sobě stalo, že jsem byla už od čtyř odpoledne připravená, zbývaly mi jenom vlasy, a zrovna jsem ten den nic neměla. A pak naopak nejsem ready, jsem někde po oslavě nebo něco a přijde výjezd brzo. To pak nestíhám, ale samozřejmě musím, protože na dochvilnost musím dbát a lpět.
Moje příprava mi zabere zhruba hodinu a pak jsem určitě připravená vyjet. Záleží taky na tom, jestli mám udělaný řasy nebo vlasy přes noc, třeba copánky. Teď už mám kratší vlasy a sundaný umělý, tak je příprava trošku kratší a někdy jsem schopná vyjet i do půl hodiny.
Než vyjedu na akci, udělám si doma základní make-up. Řasy mám udělaný, takže si je malovat nemusím. Stíny si pak dodělávám před akcí, ať je mám víc fresh. Samozřejmě si vybírám nějaký šatičky, ať ty lidi vidí, že se pro ně snažím a nevystoupím z auta v teplákový soupravě nebo prostě nějak neupraveně. Rtěnku se snažím dávat taky až před akcí, protože ty rtěnky jsou strašný. Píšou, že vydrží dvanáct hodin, ale nevydrží.
Když to stíhám, beru si s sebou i jídlo v krabičkách, ideálně něco, co se dá jíst studený. Kolikrát se nestíhám naobědvat ani doma, takže si vezmu jídlo s sebou, a když mám klidnější cestu, tak si ho prostě dám za jízdy.
Vlasy se snažím někdy natáčet, někdy je mám vyžehlený, střídám to. A nejhorší je asi tancování v zimě u krbu. Já vím, že je to krásný a udělá to krásnou atmosféru, ale tancovat u krbu dvacet minut není opravdu vůbec příjemný. Pak to ze mě chčije doslova a po skončení vypadám, jako bych právě vyšla ze sprchy. Takže mimo krb je to o dost příjemnější.
Moje kostýmy a co nejraději nosím
Kostýmků mám docela dost, si myslím. Za osm let jsem jich dost posbírala. Nějaký mám samozřejmě ušitý i od agentury, ale musím uznat, že ty už používám málo.
Strašně ráda mám sestřičku. Mám i takovej neobvyklej kostým růžovýho zajíčka, kterej mi sedí. Přijde mi fajn, je takovej veselej. Když si ho vezmu na Vánoce, tak mi říkají, že Velikonoce už byly. Ale to je prostě součást toho kostýmu. Potom mám samozřejmě policajtku, ta je taková dominantní a je také fajn.
Snažím se objednávat si další sexy kostýmky. Ne že by to byly vyloženě uniformy, jako třeba hasička, jsou to prostě random sexy kostýmky a snažím se je obměňovat. Vždycky se těším, když mi má přijít nějakej novej. Těším se potom na víkend, až si ho vezmu a jsem zvědavá, jakej bude mít ohlas.
Mám teda i dost kostýmů, který nevyužívám, což je docela škoda. Třeba jeden takovej růžovej flitrovanej, kterej se podle mě hodí spíš někam do klubu.
Že bych ale měla vyloženě jeden oblíbenej kostým, to asi ne. Hodně ráda jsem měla sestřičku, ale tím, jak jsem ji nosila dost často, protože ji lidi často vyžadovali, jsem začala mít radši policajtku. Teď je tak nějak střídám. Snažím se vždycky zeptat i lidí, a když jim je jedno, co si vezmu, tak si vezmu ten příjemnější růžovej.
Moje největší bizáry z akcí
Tak nejhorší zážitek, co vyprávím úplně všem, byl, když jsem jela na akci, kde to bylo překvapení pro staršího pána. Já nevím, jestli mu bylo 80 nebo 85 let. Měl přes oči nějakej šátek. Tehdy jsem dělala striptýz ještě krátce, ale vždycky, jak říkám, ať už je někomu 80 nebo 20, snažila jsem se mít to vystoupení nějak pestřejší. Starší pány jsem si teda nedávala lehat na zem, ale i tak jsem se snažila, aby to pro ně bylo výjimečný.
No a když jsem tam nakráčela připravená a namalovaná, sundala jsem pánovi šátek a on řekl: „Co jste mi to objednali za chcíplotinu?“ Já si v tý době myslím, že jsem vypadala docela dobře, nebo se teda snažím vypadat dobře pokaždý, takže mi to bylo takový nepříjemný. Nejdřív jsem myslela, že si dělá srandu. Jenže on se otočil a začal na mě řvát, ať vypadnu, že takovou chcíplotinu nechce. Nevím teda, koho si představoval. Dost lidí tam bylo zklamaných a říkali si, že když už má nějakej věk, mohl to říct aspoň trošku slušně. Třeba že nejsem jeho typ nebo tak.
Naopak velkou radost jsem udělala pánovi, který slavil úctyhodných 100 let. Byl to můj první klient v tomto věku. Seděl na vozíčku, ale jinak byl hrozně čilej a bylo vidět, že má ze mě opravdu velkou radost.
Druhá taková vzpomínka byla, když jsem jela na nějaký osmnáctiny. Pro mě už to byli takový puberťáci. Byl takový neohrabaný a prostě se mi zakousl do bradavky, až mi tekla krev. Tak jsem mu bičem švihla přes obličej a odešla, protože přes tohle už vlak asi nejede. To je asi nejcitlivější, co slečna může mít. Teda když nemá umělý prsa, nevím, jak to funguje, ale já mám svoje přírodní a dosti to bolelo.
No a třetí bylo někde na severu, myslím v Mostu, v takový zaplivaný putice. Bylo asi tři odpoledne, což je dobrý, já už jsem docela zvyklá jezdit takhle odpoledne někam na akce a nevadí mi to. Tancovala jsem myslím pánovi k narozeninám a zezadu za mnou šel nějakej pán s vidličkama v ruce. Samozřejmě tam bylo dost lidí, co se mě snažili ochránit, protože jsem tam byla sama. Vždycky se ale najde někdo, kdo se o mě postará, někdo střízlivej, kdo si mě vezme pod křídla.
Tak se mě tam jeden pán zastal a toho s vidličkami museli dvakrát nebo třikrát odchytit. Doteď teda nevím, proč po mně šel zrovna s vidličkama. Asi si mě chtěl dát k obědu. (Smích) No, nevím, ale tohle byly za mě asi ty nejhorší.
Ježíši, ještě jedna mě napadla. Jednou se pode mnou rozpadla židle. Skočila jsem na pána, jenže on se zapřel dozadu a židle začala padat. Byla z masivního dřeva, já jsem s ní seskočila a narazila si holeň. Mám tam jizvu doteď. Udělalo se mi úplně špatně, protože teklo hodně krve. Pán mě hned začal opečovávat, dezinfikovat a zalepil mi to náplastí s Bořkem stavitelem.
Pak jsem zjistila, že s tím nic vážnějšího není, ale bolelo to asi čtrnáct dní. Taneček jsem samozřejmě nedokončila. Ani ho po mně nevyžadovali a ani nechtěli vrátit peníze. Všechno chápali, byli to prostě lidský lidi. Mě to mrzelo a chtěla jsem si dát chvíli pauzu a pak se na to zase vrhnout, ale oni byli proti.
Co mě na téhle práci sere
Asi nejvíc mě sere, když jsem bez práce. To je asi takový normální. Bohužel je sezóna a pak zase není, jsou nějaký svátky, nebo období před výplatama, kdy těch akcí prostě tolik není. To je asi tak nějak nejvíc, co mě sere.
Další věc je v pátek vyjíždět v jednu odpoledne a vracet se ve tři ráno. To mě taky sere, ale zvládne se to. Furt si říkám, že mám před sebou jenom víkend, protože nejezdím celý týden v kuse. I když třeba pyskuju, že vyjíždím strašně brzo a nesmočím se ani v bazénu nebo tak něco, pak si v neděli sednu a jsem strašně ráda, kolik jsem si za víkend vydělala. Řeknu si: Jo super, zvládla jsi to, pár lidem jsi udělala radost, zpříjemnila jim víkend a ty lidi na tebe do smrti nezapomenou.
Nejhorší je teda u těch lidí, co se žení. Kolikrát za mnou fakt přišli, že by chtěli něco víc, a nabízejí za to různé částky. To si pak klepu na čelo a říkám si: Ty jo, ty se budeš ženit, a co tvoje žena? Tohle mě na těch chlapech taky sere, protože mi to přijde prostě hnusný.
Když si představím, že bych byla ženská toho budoucího manžela, tak to je na mě moc. Nevím teda, jestli se berou z lásky, když pak navrhuje něco víc a podobně. Ale pak si v neděli řeknu: Zvládla jsi to a můžu zase nějak fungovat dál.
„Užijte si ten moment, ať na něj do smrti nezapomenete!“
— Mischel
Showgirl z týmu Striptyz.cz
Chcete, abych i vám připravila vystoupení, na které jen tak nezapomenete? Podívejte se na můj profil striptérky Mischel