Jmenuju se striptérka Naty a už patnáct let vystupuju. Tohle je můj příběh o tom, jak jsem se k téhle práci dostala, co mě na ní baví a jaké zážitky si z ní odnáším.
Proč jsem začala tančit
Já už tancuju teda hodně let. Začala jsem v osmnácti letech, kdy to byla, dá se říct, jediná možnost, jak se rychle zachránit a začít jednak poznávat život a postupně si ho rovnat. Protože člověk, když je mladý, úplně neví, co chce a co je pro něj dobrý. Tak jsem ušla kousíček cesty různými prostředími a mezi různými lidmi, kteří mi pomohli poznat samu sebe.
Takže tancuju jednak proto, že mě k tomu dovedla životní situace, a taky proto, že jsem se chtěla někam dál posouvat. A v tom mi tanec hodně pomohl. Dneska tancuju už patnáct let. Jinak jsem ale normálně zaměstnaná a mám svou denní práci na osm hodin denně v prodejně, která je mi hodně blízká tím, co prodáváme. Takže přes týden jsem vlastně kancelářská krysa.
Tančím teď hlavně proto, že na mě působí hodně energie lidí a jejich zpětná vazba, což je pro mě hrozně důležitý. A samozřejmě taky kvůli penězům, protože pro ženskou jsou to zkrátka rychle vydělané peníze. A já, co se týče zpětné vazby i dýšek, mám pořád velký úspěch.
V čem nejraději vystupuju
Já ráda nosím roztrhané síťované punčochy, které si nechávám, protože jsem si v nich vytvořila speciální díry na čůrání. Takže když si sundám kalhotky, odhalují to nejnutnější a nemusím se horko těžko vyzouvat z bot nebo dělat další díry navíc, abych je přetáhla přes boty. Vypadá to moc hezky. Vlastně jsem oblečená, neoblečená i potom, co se svléknu.
Podprsenku a kožené podvazky mám handmade. Všechno jsem si doma vyráběla na koleni. Ty jsou naprosto geniální, protože je to pásek okolo pasu, ze kterého vedou podvazky a dají se jednoduše sundat. Takže když zrovna postrádám bičík, sundám podvazky z pásku a můžu používat ten. Navrch mám ještě koženkové šaty ala latexové, které jdou samozřejmě jako první dolů. Nechávám si je rozepínat chlapem, aby z toho měl zážitek, ale přes zadek si je sundávám sama, protože to jde hůře.
Proč už nenosím jen podpatky
Boty jsem vystřídala z extra tanečních vysokých platforem za středně vysoké, ala metalové koženkové boty s kroužky, aby se hodily k celkovému kostýmu a dalo se v nich normálně chodit. Takže nejenom že mám dámské střevíčky, ale občas nosím právě ty metalové boty, někdy kozačky a někdy i botasky. Protože chlapi…no ta jejich živá energie. Co si občas nevymyslí. Najednou tančíme někde v poli, kam se podpatky rozhodně nehodí, pokud je nechcete potom vytahovat zaryté v zemi.
Na vystoupení bych nejradši jezdila na motorce
Na akce se nechávám vozit Alex i Liborem a plánuju je ukecat i k tomu, že bych si pořídila vozítko o dvou kolech. Už se mi teda staví s ultra světlometem, abych viděla do zatáček a na „kurwa kapotowa“, a nikde se nevymlátila na Harleyi. Takže až pojedu na nějakou moto show, přijedu stylově na motorce.
Co mě na vystoupeních baví nejvíc
Tak to je úplně jasná odpověď. Protože nejlepší je někoho seřezat bičíkem. Ne každému se to úplně líbí, chviličku se chlapci drží zpátky, ale jakmile se show rozjede, jsou všichni hrozně spokojení. Moje show začíná tak, že přijdu na hudbu. Ať je to oslava nebo rozlučka se svobodou, to je jedno. Pustím si metal, hraju Five Finger Death Punch, Korn nebo Disturbed, takže samé mužské chuťovky. A to se jim taky líbí.
Hudba má takovou zajímavou předehru, než se rozjede samotný zpěv. Vejdu, opatrně se rozhlédnu po místnosti a když mám v ruce bičík, tak s ním provokativně zašvihám, kde to jde. Většinou si vyberu někoho konkrétního, takže s ním spolupracuju. Vytáhnu si ho buď na židli, nebo na stůl. Ten mi rozepne šaty, svlékne mě a pak se pověnuju i ostatním.
Dřív jsem bývala nervózní při vystoupeních, ať už v klubech nebo tady v agentuře. Ale postupně jsem se uvolnila a začínám si z toho dělat legraci a chlapi na to reagují pozitivně. Já si z nich často dělám legrácky. Nechávám je poslouchat a sloužit. Nikdo nesmí ani muknout, jinak je samozřejmě potrestanej. To se většině líbí taky. Jsou tací, co opravdu hodně zlobí a odmlouvají, ale kamarádi je vždycky strhnou a ta dobrá atmosféra nakonec během show zavládne u každého. Nakonec se podvolí i ten, komu se do toho zprvu moc nechce. A o to jde. Aby to stálo za to, aby si to každý užil a já nakonec dostala zpětnou vazbu, jak se jim to líbilo.
Proč jsem při policejním zatčení vždycky nervózní
Tak hlavně bych ráda řekla, že policejní zatčení přímo nesnáším. A to je právě to, při čem jsem vždycky nervózní, protože to nejde naplánovat dopředu. Nevíte, jaký je tam prostor, nevíte, co tam je za lidi ani jak budou reagovat. Mám zařvat? Mám zapískat na píšťalku? Čím vlastně začít? To nikdy dopředu naplánovat nejde.
Ono to přijde až na místě. Postupně to samo vyplyne, vyvrbí se to z dané situace. Z toho, jak si sedneme s tou partou lidí, pro kterou to zrovna pořádáme. Většinou je to tak, že tam naběhnu, zakřičím: „Policie! Děláte tady nepořádek! Máme hlášení o rušení nočního klidu.“ Pak začnu zjišťovat, jestli mají dostatek alkoholu nebo nějaké zakázané látky. Já mám u sebe sáček s moukou, který vytáhnu, a sleduju ty vytřeštěné oči a myšlenky, jak jim v hlavě svítí kontrolky, jestli je to opravdu jen mouka, nebo ne.
Pak si osedlám oslavence jako koníčka a zbytek nechám jako poslušné pejsky čekat. Na povel zamlaskám a koníček se rozjede. Všichni nás sledují. Jezdec je samozřejmě vždycky na koni vpředu, takže celá psí smečka běhá okolo za námi.
Od louky až po vlak. Kde všude jsem vystupovala
Tak začla bych asi největším prostorem. A to byla pravděpodobně louka. Přijeli jsme a pánové údajně ještě neměli volný prostor doma, protože se zdržovali uvnitř domu jejich partnerky, kterým by se to pravděpodobně nelíbilo nebo o tom prostě nevěděly. Těžko říct.
Takže jsme se seskupili na zahrádkářské kolonii, opravdu tam, kde končí obec. Samá zahrada, pár lidí vedle. Někomu jsem sundala mikinu a použila ji jako deku. Oslavence jsem povalila na zem a udělala show i všem postávajícím, protože tam vlastně nebylo kam si sednout. A i tak se jim to líbilo. Já jsem měla tehdy místo podpatků kozačky, tuším, protože to bylo na začátku jara nebo na podzim. Těžko říct, to už je jedno. Každopádně to byla louka.
Druhé místo byl stojící vlak, samozřejmě ne ten nový rychlík. Byl tam prostor s barem a měli to moc hezky udělané, takže tam jsem taky tančila.
Velice zajímavá byla také pivní dodávka, kde byl prostor upravený tak, že v přepravním prostoru byla pípa, ze které se rovnou čepovalo pivo. Z každé strany té pípy byly sedačky a to bylo strašně zajímavé. A tehdy jsem říkala řidiči, že by bylo fajn, kdyby pro tyhle záležitosti udělal na střechu madla, protože jsem se neměla kde držet a pořád jsem padala na nějakého z pánů. Což jim teda vůbec nevadilo, ale úplně bezpečné to nebylo. Takže to bylo hrozně fajn. Kelímky si teda museli držet a nesměli si načepovat pivo úplně plné, aby se jim nevylilo.
Moje zkušenosti s prací v nočním klubu bez hostů
Tak to si vyndáváme ospalky z očí, protože když tam nikdo není, tak jsme prostě na telefonu nebo spíme. A když zrovna spíme a někdo zazvoní, to byste měli vidět ty nadšené reakce holek, jak se každé najednou strašně chce pracovat. Jinak v klubech je to mnohem náročnější na psychiku. Nechodí tam zrovna páni se zdvořilým chováním. Většinou jsou to opilí cizinci, kteří si prostě jdou za ženskýma. Chování často postrádají a vy se vlastně musíte vnucovat, abyste něco vydělala.
Často se holky předhánějí, aby byly u hosta co nejdřív. V kritických obdobích, jako jsou třeba Vánoce, kdy lidi chodí opravdu málo, je to velký boj. A pro někoho, kdo chce žít v klidu, je takové prostředí dlouhodobě hodně náročné.
Moje největší trapasy z vystoupení
Kromě toho, že jsem se dneska před moto srazem málem po…, tak něco lehčího. Byli jsme na chatičce, kde měli nádherně vybudované relaxační zázemí. Byl tam bazén, sauna a posezení s barem, kde se odehrávalo vystoupení. Sauna byla otevřená a před tou prosklenou stěnou seděli kluci na křesílkách. No a jedno křesílko jsme rozsedli.
Když jsem je chtěla pobavit, šup, vyskočila jsem na jednoho z nich a chtěla jsem se opřít o tu prosklenou saunu…no a tam nic nebylo. Byla tak dokonale vyleštěná, že vůbec nebylo vidět, kde je sklo a kde už není. No nic. Zavrávorala jsem, přepadla jsem a bylo.
Pak se mi stalo, že jsem byla na party, kde byl vozíčkář. Vozil se, protože špatně chodil. Vynadala jsem mu, proč více nechodí, ale prý je pohodlnější se vozit. No tak se nabídl, že mě po vystoupení cestou zpátky odveze. Říkám si, proč ne. Jenže mi neřekl, že ten vozík má jen tři kolečka. Po show se nechám vést jak princezna, a najednou jsem skončila v záhonu. Borec mi totiž zapomněl říct, že tam jedno malé kolečko chybí. Převážili jsme se na stranu, nohy nahoru a už jsme oba leželi v keři.
Můj největší průšvih v agentuře
To byl velkej. To byla totiž akce, kam jsme tehdy přijeli s řidičem Liborem. Byl to vánoční večírek, spousta lidí, chlapi i ženský. Začínalo to prvním striptýzem, což bylo úplně v pořádku. Jenže pak byla volná zábava a v určitý chvíli se to trošku zvrtlo stylem „Dáme panáka.“
No… a to jsem tak úplně neustála. Asi po třetím už to se mnou začalo jít z kopce, protože jsem ten den skoro nejedla. Ve finále jsem jich měla asi pět, ale můj hladový žaludek to prostě nezvládl. Dopadlo to tak, že jsem nejen ignorovala Libora, když mi volal, že končíme, ale ještě jsem tam nechala oblečení. To jsem zjistila až doma. A hlavně jsme nezvládli další akci. Probrala jsem se až někde u Prahy a celou cestu mi musel stavět. Na další akci musela dojet kolegyně.
Jak jsem se dostala do agentury
To si pamatuju naprosto přesně. To bylo úplně perfektní. Přišla mi od mojí budoucí šéfové žádost o přátelství a já jsem v tu dobu vůbec nevěděla, kdo to je. Viděla jsem jen, že má na stránkách rozlučky se svobodou, party a oslavy. Tak jsem jí napsala zprávu, že mi od ní přišla žádost o přátelství, a zjišťovala jsem, o co jde a kdo ta paní vlastně je.
Pak jsme si zavolaly, vyměnily jsme si pár názorů a šéfová mě trošičku zkusila odradit náročností té práce. To se jí ale vůbec nepovedlo, protože já jsem byla hrozně zvědavá a zrovna jsem nějakou práci sháněla. Tou dobou jsem vystupovala po klubech, kde jsem byla nešťastná a nespokojená, protože jsem svéhlavá a mám ráda svobodnější styl života. Vždycky jsem se dřív nebo později s nějakým šéfem nepohodla.
Tak jsme se s Alex domluvily, ještě ten den jsme si daly schůzku a bylo to naprosto perfektní. Prohodily jsme pár slov a hned jsem měla práci. Myslím, že jsme tenkrát měly hned tři výjezdy a bylo to úžasný. A ještě zmíním jednu věc, která sem vlastně ani nepatří, ale podle mě o Alex hodně vypovídá.
Cestou domů jsme zachraňovaly divokou zvěř. Nejdřív jsme jen zahlédly nějakého ptáka, jak se tam motá přes cestu, tak jsme zastavily a šly se podívat blíž. Před námi na silnici leželo evidentně sražené káně. Chudáček místo toho, aby odletěl, jen poskakoval dál do pole. Hned nám bylo jasné, že má něco s křídlem a nejspíš ho srazilo auto.
Tak jsme se vydaly na výpravu do pole ulovit ptáka. Alex měla v autě deku, tak jsme vymyslely, že ji na něj hodíme, aby už nemohl utéct. Já jsem běhala po poli s dekou a snažila se dostat k němu co nejblíž. Chvíli to trvalo, protože i sražený pták umí být překvapivě rychlý. Asi mu ale docházely síly, tak jsem se nakonec přiblížila na maximum a mrskla na něj deku. Pak jsme ho opatrně zabalily, aby si nepolámal křídlo ještě víc, a začaly jsme shánět záchrannou stanici.
To bylo taky dobrý. Nejdřív jsme všude volaly, ale nikdo si pro něj nechtěl přijet, protože byla asi jedna hodina ráno. Nakonec jsme zkusily pražskou záchrannou stanici, kde se nabídli, že si ho převezmou, ale musíme ho přivést. Takže jsme s kánětem cestovaly do Prahy asi hodinu, abychom ho mohly předat dle předchozí domluvy na Hradčanské. Pán si ho převzal, dal ho do malé přepravky a my jsme se konečně vydaly domů.
Domů jsme přijely téměř nad ránem, ale s dobrým pocitem, že jsme udělaly maximum proto, aby přežil.
„Humor je nejlepší součástí každé show!“
— Naty
Showgirl z týmu Striptyz.cz
Chcete zažít moji domina show? Podívejte se na profil striptérky Naty a objednejte si moje vystoupení!